Virtuální život na mateřské

Porodila jste, sžila se s miminkem a nyní se těšíte, jak se budete zapojovat do „maminčích kolektivů“, chodit společně na písek, podnikat výlety, smát se na rozkvetlých lukách a koukat po nezadaných klukách. Ideální relax, využití „volného“ času. Jenže postupem času začínáte zjišťovat, že vaše kamarádky mají jiný přístup k dítěti, jiný časový harmonogram, jiné priority a leckdy i finanční možnosti.


Pravá chvíle porozhlédnout se po kamarádkách na internetu. Jenže kde hledat? Bude mít někdo zájem? Nebude to jen přátelství „na oko“?

Nejjednodušší bude porozhlédnout se v maminkovských skupinách, kde se dají případně nasát nějaké nové poznatky, informace, zkušenosti. Aha, asi po roce jsem zůstala pouze ve skupinkách, kde se dá inzerovat zboží po dětech. Proč? Pro slepičí kvoč… a to doslova. Nejenže jsem se v jednotlivých skupinkách nic nedozvěděla, spíš jsem se tím maminkovským kvokáním tak trochu znechutila. Komentáře typu: „Karma je zdarma… Vrať se do lesa, Lesano… Tak jsem na ni zavolala sociálku.“ A hlavně počátek vět: „Nenávidím,“ už o lecčems vypovídá. Neříkám, že si nikdy nezadrbu, mluvím jen slušně a nikdy bych nechtěla nikoho byť v duchu zabít, ale myslím, že všechno má své meze. Přestaly jsme hledat kamarádky a začaly brouzdat po sociálních sítích, kde se zaopatřené dámy chlubí, ty finančně slabší posmívají, a ženy, které ani nejsou maminkami, se v daných skupinkách posmívají, nehledě na slečny, které teprve dospívají, ty myslím nestačí zírat, jaké ty jejich „andělské maminky“ opravdu jsou. Jakoby mateřství byla nějaká soutěž o to, kdo je lepší matka. Ale proč? Chceme se pochválit, když to nikdo jiný za nás neudělá? Chceme mezi sebou soupeřit? Chceme nutně dávat rady? Nebo jen málo věříme v sebe samé a máme potřebu se obhajovat?

Přirozený porod, kojení, očkování, pleny, bio-strava, značkové oblečení – to jsou témata, která se točí pořád dokola. Protože stále přibývá prvorodiček a témat ohledně mateřství zase tolik není. To by se ještě dalo všechno přejít mávnutím ruky, zkrátka odejít ze skupinky a máte klid, nikdo vás to číst nenutí.

Nebezpečnější variantou virtuálního maminkovství mi ovšem přijdou „googlemudry“. To jsou takové ty maminky, které poznají chorobu vašich dětí pouze ze sdílené fotografie a neváhají vás informovat o tom, co máte a nemáte dělat. Jako cože? Co je moc, to už je příliš. Sáhodlouhá slohová práce s odbornými výrazy může sice působit věrohodně, ale pokud se pohybujete ve zdravotnictví, nestačíte se prvně smát a potom strachovat, jak daleko to až může zajít. Leckterá maminka si myslí, že jeden přečtený odborný článek (navíc chybně pochopený) postačí na půlroční debatu. Samovzdělávání je velice záslužná a obdivuhodná činnost, ale letité studování našich lékařů spolu s praxí to jen těžko nahradí.

Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Jsem ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy sociální sítě nebyly. Kdy jsem svoje kamarádky najisto poznala a nemusela sáhodlouze studovat, v které aplikaci si zvětšila prsa, přidala králičí uši a zvětšila oči, co měla lepšího k jídlu a kde se zrovna aktuálně nachází.

Tento článek bych chtěla věnovat svojí holčičí partě a ani nemusím vyjmenovávat, koho se to týká. Jsem ráda, že mě berete takovou, jaká jsem, občas s mastnýma vlasama a „unavenější“ náladou. I přesto, že ještě nemáte děti, se spolu dokážeme zasmát, pobavit se a najít si na sebe čas. A příště, příště to zase kurva rozjedem!

PS.: Teď mě za to maminky ukamenujte 🙂

 


O Petra P. 50 Článků
Hyperaktivní maminka s velkou vášní ke knížkám, kafíčkování s kamarádkami a nadšenec pro vše nové.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.