Porodnice

Večer jsem nepil. Seděl jsem v obýváku a bezduše hleděl do obrazovky televizoru. Míhaly se po ní nějaké obrázky, ale nedávaly smysl. Nic z toho nedávalo žádný smysl nebo lépe řečeno, nemělo to význam. Do postele jsem si lehl kolem desáté, ale usnul jsem až hluboko v noci. Díval jsem se do stropu. Dnes bych přísahal, že se po něm taky míhaly nějaké obrázky. Jenže já večer nepil. Nevím proč, měl jsem si dát aspoň pár panáků…

Je pátek ráno. Budík drnčí kolem sedmé hodiny. S námahou se deru ven z postele a hledím na podivného hnědovlasého tlouštíka v zrcadle. Nevypadá o nic starší ani dospělejší než ten, co tam byl včera. Jen pytle pod očima trošku narostly. Pomalu se míchám bytem a vím, že bych měl zařadit na vyšší rychlost. Pozvolna se mi čistí hlava, ale i tak se oblékám bez přemýšlení. Splácávám několik nesouvisejících barev a těsně před odchodem do sebe obracím masivní hrneček s obrázkem kočičky plný ďábelského odvaru z černého čaje. Doporučuje se jeden pytlík na 250 ml. Amatérští Angličani, nemají ponětí o tom, co člověk potřebuje. Hrnek nechávám neuklizený na lince i se čtyřmi pytlíky na dně. Uklidím ho, až se vrátím. Žena mi dnes nenadá.

Několik kroků od zastávky MHD zvracím. Loučím se s čajem i s relativním klidem, který mi dopřál Skoumal a Vodňanský, polomrtvé jazzové duo z dob těžké totality. S prázdným žaludkem a svěšenou hlavou překračuji práh veřejné dopravy. Sluchátka pověsím na krk a poslouchám souvislý štěkot plné šaliny. Lidé se přesouvají z místa na místo a vesele štěbetají. Všude jsou děti. Je 7:30 a školy očekávají příliv žáčků. Vystupuji u nemocnice a uvažuji nad návštěvou parku. Ne, teď už ne, je pozdě. I přesto pokračuji do vchodu ledabylým tempem.

Dveře se rozevírají. Nemocnice je plná lidí, kteří tu možná byli ze stejného důvodu jako já. Jenže to se psal tak rok 1950. Kulhající důchodci přecházejí mezi kantýnou a recepcí, posedávají po foyer a neobratně uhýbají zřízencům ve žlutých stejnokrojích, kteří projíždějí sem a tam s naloženými lehátky. Kontroluji, jestli náhodou není nějaké z lehátek zakryté pytlem od nohou až po vrch hlavy. U výtahu postává skupinka postarších pacientů a někteří z nich na mě vrhají nenávistné pohledy. Vykouzlím široký úsměv a v posledním okamžiku zahnu ke schodišti. Na konflikt mám celý zbytek života. Schody beru po dvou a cítím, jak mi zase proudí krev v žilách.

Dveře se rozevírají. Chodba za nimi zeje prázdnotou, plastové židličky lemující pravou stěnu proti obrovskému oknu jsou úplně neobsazené. Jednám podle instrukcí a klepu na sesternu, že jsem zde a mohu se účastnit všech procedur. Sestřička se sice neusmívá, ale nepříjemná není. Instruuje mě, že mám ještě chvíli počkat a mizí v labyrintu chodeb za dveřmi. Sedím a obrovským oknem sleduji tunel spojující nějaké dvě části nemocnice.

Dveře se rozevírají. Teď se zdá, že už o něco půjde. Obouvám si ty klasické plastové pytlíky na nohy, odkládám si batůžek a bundu ke skříňce. Sestra mě provádí kolem několika masivních odsouvacích dveří, za kterými probíhá tuhý boj. Slyším dech a řev. Sem tam z nějakých dveří vyleze sestra a zajde do jiných. Nemůžu dostat z hlavy přirovnání k včelímu úlu. Poslední odsouvací dveře na pravé straně jsou naše. Projdu mezerou, která vznikla otevřením, a na lůžku leží-sedí moje žena. Tváří se spokojeně, má zavedenou cévku a nějaké delší hadičky. Usmívám se na ni a sleduji sestru, která jí něco chystá. Dnes už si nemůžu vzpomenout, co to bylo. Manželka si stěžuje na protékající hadičku cévky. Usměvavá sestřička ji kontroluje a ujišťuje ji, že je vše v naprostém pořádku. Opouští nás a já se rozhlížím po porodním sále. Je to normální místnost, ze stropu vedou přívody kyslíku a jiných serepetiček. Je tu několik zařízení a skříněk, není to příliš nepodobné klasické gynekologické ordinaci. Farmaka jsou zavřená ve skříňkách, které společně tvoří nemocniční obdobu klasické kuchyňské linky. Jediná volně ležící věc je krabice s jednorázovými plastovými rukavicemi. Manželka moc nemluví, já také ne. Občas se na sebe usmějeme.

Dveře se rozevírají. Nic jiného se vlastně od rána neděje. Berou mi manželku a znovu mě posadí na ty plastové židle. Chtěl bych si hrát na mobilu, číst si, dělat cokoliv, ale nejde to. Sleduji tunel a začínám si uvědomovat, že se blíží drobeček. A hlavně, že manželce se za chvíli budou vrtat někde ve vnitřnostech. Jsem naprostý ateista a přívrženec vědy, ale modlím se, ať se jí nic nestane. Uvažuji, jestli je rozumné si kleknout, třeba má pak modlitba větší rezonanci…

Někdo mě vyzvedává. Mlčí a já cítím zeleň v obličeji. Za několika dalšími dveřmi, výtahem a jinými dveřmi jsou dveře moje. Starší pán v lékařském oděvu mi říká, co si mám obléct. Stojíme v úzké šatně plné modrých mundůrů a bot. Ukazuje mi ještě hromadu dveří a něco ze sebe sype, ale já už se nacházím mimo realitu. Svlékám svršky a oblékám ty jejich, sterilizované. Když mám uvázanou roušku, zjišťuji, že vlastně vůbec netuším, co mám dělat. Asi mi to řekl, jenže já nevnímal. Prostě to nešlo, sakra! Zkouším nějaké dveře, jsou naštěstí zamčené. Tak si sedám na botník a sleduji kovové přezky na pantoflích. Jde pro mě lékař. Neříká nic, jen mě posadí na židličku k hlavě mojí ženy. Ta je zfetovaná jak se sluší a patří. Je to poprvé, co jsem na operačním sále. Honosná operace, císařský řez, by neměla trvat dlouho. Za mě a moji ženu si sedá anesteziolog a něco vykládá. Ptá se, jestli je všechno v pořádku a vtipkuje. Vidím, že žena se směje, tak se směji taky, ale nemám tušení čemu. V jejím břichu zatím rejdí lidé a sál šumí, pípá, vrže, po zemi klapou podrážky, je tu prakticky plno. Nechápu, že se tu pohybuje tolik lidí. Jedna ze sester nese náruč placent a zbytků těla mojí drahé polovičky. Nenechávám se rozhodit pytlem masa a krve, protože za ním vytahují druhý, živější. Moje dcera. Je tak malinká! Má omotanou šňůrku kolem krku a doktorka ji něžně pomáhá, šňůru klidnými, metodickými pohyby odmotává a odkládá, pak nám dceru nese přímo do náruče. Je krásná, celá zaslizená bílým sajrajtem, krví a jinou neplechou. Má modrou kůži a modré rtíky. Fňuká. Manželka se usmívá a vypadá unaveně. Vedou mě do předsálí aniž bych se s ní stihl rozloučit. V předsálí leží moje malá dcerunka na podložce pro mrňata a doktor jí nešetrně strká prsty do úst a prohmatává klouby a bříško. Všechno se děje příliš rychle. Sestry mě upozorňují, že mám fotit, tak fotím a fotím, ale hlavně si to všechno vrývám hluboko do paměti. Nedá to moc práce, emoce, se kterou je celý ten proces spojený, je příliš silná, než aby se dalo zapomenout. Ptají se mě na jméno. Říkám, že Amálie, spíš šeptám, než říkám. Pak ji sestřičky balí do zavinovačky a dávají mi ji do rukou. Podlamují se mi nohy. Jedu s ní ve výtahu, jdu s ní chodbou kolem plastových židliček a procházím až k lůžkovému oddělení pro novorozence, kde se s ní mám rozloučit. Ale nemusím hned. Ještě chvíli tam sedím, na něčem, někde, ale mám v rukou svoji dceru a jsem zamilován, unaven, štasten a naživu. Nejvíc naživu, co jsem kdy byl.