Jsem moc přísná máma

Mám být za přísnou nebo hodnou mámu?


Tento článek je věnovaný zejména naší výherkyni z předešlé soutěže paní Leoně Bauerové.

Je to velmi ošemetné téma a myslím, že se patří více specifikovat. Ráda bych se zaměřila na menší děti, s výchovou puberťáků nemám žádné zkušenosti. S dětmi do mladšího školního věku ano. Samotnou mě tato otázka dost vrtá hlavou.

Přece jenom, každá jsme nějak vychovaná. Něco se nám líbilo, na něco vzpomínáme leckdy jako na křivdy, něčeho jsme se chtěly jako dospělé vyvarovat. Sama za sebe musím říct, že si jdu vlastní cestou, protože moje povahové rysy jsou hodně jiné od těch, které má moje máma, která měla ve všem řád, pravidelnost, organizovanost, pečlivost a pod. Svou povahu bych spíše přirovnala k hracímu tátovi. Špinavé ruce neupadnou, nádobí nikam neuteče, tak hold přijdeme o hodinu později domů a pod.

Takže co se do přísnosti týče, od toho máme doma tatínka. Ty nejmenší prckové, co jsou ještě spíš miminka, si ale stejně žijí ve vlastním světě, takže dle mého je naším úkolem je připravit na to, že vyrostou a budou mít víc povinností, jak to provedeme je na nás. Přetvařovat se nikdo nedokáže dlouho, takže je třeba chod domácnosti uzpůsobit hlavně svým potřebám a ten nejmenší človíček se přidá. Většina přátel a okolí se diví, že malého neuspáváme. Prostě dostane pusu a jde se spát. V postýlce má oblíbeného jezevčíka od dědy a jedno autíčko. Od malička při usínání nebrečel, protože tam jsem teda pravidelnost dodržovala. Chovala jsem se k němu jako k cizinci, který přijel do ČR dejme tomu z Afriky a rovnou do zimy. Neví kde je, co se děje, ale moc dobře cítí a vycítí co se kolem něj a s ním děje. Měl peřinku, malou postýlku pro nejmenší, kolotoč a nebesa. Kolotoč se vždy jednou nebo dvakrát natáhl, pustila se lampička popřálo dobrou noc a zavřelo. Každý den stejně, stejný rituál. S námi v posteli nespal, v rámci toho, jak se roztahujeme a konkrétně já asi pořádám soutěž ve válení sudů, to nepřipadalo v úvahu. Samozřejmě nastaly chvíle, kdy si chtěl raději hrát a né spinkat, a proto plakal z postýlky. Stačilo vždy jednou přijít, pohladit, říct že teď se opravdu musí spinkat, pochovat a byl klid. A teď si z toho každý vezme něco jiného. Někdo řekne, že jsem ho nechala vyplakávat a co jsem to za matku. Někdo řekne, to je super, taky to jednou vyzkouším. Najdou se třeba i ti, co si postesknou, že to tak nedělali a už je pozdě. Jedna záležitost, tři názory.

A na kterou stranu se jednou přidá vaše dítě? Já to rozhodně nevím. Nevím na co bude mít talent, co bude chtít jednou dělat za povolání, jakou bude mít pubertu. Prostě se ho snažím teď vychovávat podle vlastního vědomí a svědomí tak, aby byla spokojená celá naše rodina. Často řešíme vlastně jen to, že se to někomu z okolí nelíbí. V té chvíli si řeknu, co ho k tomu asi vede…a hned se mi uleví. Takže jestli jsem moc přísná nebo ne, to nevím.

To mi jednou řekne ten malej raubíř, kolem kterého se teď všechno točí.

Petra.


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.