Dítě je doma

Jsou dvě hodiny ráno. Vstávání bolí, je jedno jestli je osm ráno nebo střed hluboké noci. Lahvička na mléko trůní na poličce v kuchyni a každý metr k ní je delší maratonu. Otočím se a manželka spí. Na druhé straně začíná kňourat miminko. Přecitlivělé smysly rodiče neomylně zachycují sebemenší pohyb a navzdory smrtelné únavě přenáším malou na přebalovací pultík. Malá modrá očka koukají do matného světla, které vyluzují led-pásky v kuchyni, a já ji obratně přebaluji. Lahvičku ohřívám na správnou teplotu, s přesností chemika mísím dávku pro novorozence. Skromnou třiceti mililitrovou směs saje malá několik minut. U posledních loků usíná a já mám oči otevřené jen ze setrvačnosti. Moje noční směna se chýlí ke konci, ale za tři hodiny vstávám na pracovní směnu ve světě bez dětí. Pokouším se usnout, ale mlíčko se špatně rozleželo v žaludku. Plyny se rozpínají skrz střeva a následuje pořádná porce řevu. Manželka je samozřejmě vzhůru už od počátku, ale teď se ani nesnaží předstírat, že spí. Sedám si na kraj postele pro dospělé lidi a ruku svěšuji do postele pro lidičky miniaturní.


postylkaDržím dudlík. Moc nepomáhá, dítě se s ním pere a převaluje se. Po půlhodině neutuchajícího boje a nervů natažených k prasknutí ji vytahuji z postýlky a jdu páčit plyn rourkou na prdíky. Oranžová plastová poddajná trubička rejdí ve střevech a ozývají se první povzbudivé zvuky. Začínám mít jasnou představu o pocitech sportovců, kteří po heroických výkonech slyší hymnu na stupních vítězů. Omlouvám se jak panu Tylovi, tak panu Škroupovi, i všem vlastencům a národním hrdinům za toto přirovnání, ale snad budou mít pochopení. Manželka s modrou barvou pod očima nepřítomně prochází a pije, potom mě hladí po vlasech a přebírá štafetu. A to není popis jedné noci, to je popis nocí všech. Souboj s kolikou je jedna z nejhorších bitev, které musí začínající rodič vybojovat, pokud se ovšem s kolikou potká. Přeji všem nastávajícím maminkám a tatínkům klidné noci a klidná bříška.

Ve světě dospělých nikoho koliky nezajímají. V kanceláři nejsou postele a rozdělování úkolů předchází pouze chápavý pohled manažerky. Rvu se až do odpoledne. Doma se vše točí stejným směrem a sedí ve stejných kolejích. Odpoledne člověk čerpá síly z každé minuty, kdy to maličké spinká. Noc bude chladná a těžká.

Upřímně se mi celé to první období slévá jen do kolotoče řevů, skřeků, odpoledních siest a umírněného mazlení, vždyť miminka jsou tak křehká! Do toho vám volají matky, tchýně, pratchýně a babičky, každá s jinou holčičkaosvědčenou radou. Otcové rodu jsou drsnější, zahodit trubičky a nechat vyřvat. Usmívám se, přikyvuji a zívám. Nejsem typ pro drsnou lásku od kolébky. Zastávám názor, že novorozenec řve, když něco není v pořádku. Není vypočítavý ani zrádný, není rozmazlený ani vyčůraný, je to jen hromádka neštěstí, co je na vás závislá, a to naprosto bezvýhradně. Čest mi ovšem velí otevřeně se přiznat k nekontrolovatelným záchvatům vzteku a bezmoci, které mě zastihli vprostřed noci. Navzdory všem vznešeným ideálům a nehynoucí lásce, jež mě poutá k mé krvi, jsem čas od času podlehl temné stránce vlastní slabosti. Ne že bych se držel Cimrmana a šup hlavičku po vodičku. Netrestal jsem dítě, ale sebe. Bušil jsem hlavou do zdi a zarýval si nehty pod kůži. Plakal jsem, a kdybych byl mohl, řval bych jak pavián v říji. Vlezl bych na balkón a vzbudil bych celou ulici. Držel se mě neodbytný pocit, že jsme sami, že naše dítě je nástroj zkázy a jsme na tom z daleka nejhůř.

Zlom přišel v ordinaci doktora přes kyčličky. Čekárna byla nacpaná lidmi čekajícími na první preventivní prohlídku. Mezi většími dětmi, absolvujícími již druhou a tím pádem (pokud mají štěstí) poslední prohlídku kyčlí seděli beztvaré bělostné útvary zničených žen. Těžko v nich člověk hledal živost a krásu, která vedla jejich manžela či přítele k rozhodnutí o tom mít dítě zrovna s ní. Seděli tu, drželi spící miminka v náručí a hleděli závistivě na ženy se staršími dětmi, které měli přece jen alespoň nějakou růž ve tvářích. Sem tam se některá z těch méně zkušených osmělila a skoro provinile šeptla do čekárny něco jako: „Tak co to vaše, taky tolik pláče?“ a chápavé maminky starších dětí se blahosklonně usmívaly a šířily bytem přetvořeným v lékařskou ordinaci optimismus. „To přejde, ale začátek byl hroznej, vůbec jsem se nevyspaly.“ Unavená maminka se usměje, a pokud člověk pořádně zapátrá, zdá se, že i jiskra jí proskočí okem. Mě nepřeskočila jiskra ničím. Nevěřil jsem jim. Možná je moje dítě speciální a bude prostě řvát pořád.

A tak jsem se plahočil studenou nocí zpátky domů, manželka si plnila plíce čerstvým vzduchem, který jí byl tolik vzácný. Doma jsme vykoupali malou a šli spát. Alespoň někteří z nás. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem všechno slyšel a nakonec se mi tam ta jiskra taky dostala. Malá jiskřička naděje, že i moje dítě je normální a já budu zase bdít a myslet a ona se bude místo řvaní třeba, já nevím, třeba se bude i smát!


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.